DOTAZ
Máme tříletého syna, a zjevně procházíme obdobím vzdoru. Chtěla jsem poprosit o nějaké rady, jak to zvládat. Neboť cokoliv mu nepovolíme, tak reaguje silným křikem, zázením věcí kolem sebe a vztekáním. Řešíme to všelijakými způsoby, ale nic nepomáhá.
ODPOVĚĎ
Věřím, že společně se synem procházíte obdobím, které nebývá úplně jednoduché. Nejvýraznější období vzdoru se z hlediska vývojové psychologie situuje právě mezi 2. a 3. rok. Děti mají však vlastní tempo vývoje a silnější (nebo spíše pro okolí znatelnější) vzdor může přijít dříve nebo naopak později – vliv na to mají též osobnostní charakteristiky dítěte (dítě temperamentnější, otevřenější, bude také více emotivně reagovat v situacích vzdoru). Pravděpodobně víte ,že se jedná o vývojové stadium související také s rozvojem dětského sebepojetí, je přirozené a s postupem času odezní. Pomůže tomu postupné zrání nervové soustavy v batolecím a předškolním věku a výchovný postoj a přístup rodičů, který jej nebude posilovat. Dítě se s výrazným rozvojem svých možností (pohybových, poznávacích..) učí zacházet s vlastní vůlí. Najednou intenzivně prožívá možnost autonomního (na vůli či názoru rodičů nezávislého) rozhodnutí a intenzivně testuje meze takového rozhodování . A naráží na hranice možností „dělat si, co chci“. Určitý vývojově podmíněný vzdor je pro zdravý vývoj osobnosti nezbytný a není dobré ho potlačovat nebo jej trestat – nezmizí, jen se projeví jinou formou, třeba psychosomatickými potížemi (bolesti bříška..).
Obecné doporučení je – s láskou a opravdu velikou trpělivostí pomoci dítěti překonat tento vývojový mezník. Dítě nechce vědomě způsobovat napětí ve svém okolí. Je důležité dát mu najevo, že i v takových chvílích (obdobích) je přijímáno. Reagovat na tyto situace klidně, při prudké reakci rodiče dítě obvykle zesiluje svoji vzdorovitou reakci. Pomoci předcházet situacím, které by vzdor vyvolávaly, což neznamená odstraňovat z cesty překážky. Sdělovat dostatečně dopředu, co se bude dělat, kam se půjde..Pokud se dítě vzteká, protože mu nejde nějaká činnost,, můžeme mu vyjádřit podporu, ale neřešíme za něj problém, pokud nás o pomoc nepožádá, resp. vedeme jej k rozvoji dovednosti požádat o pomoc -např. „Honzíku, vidím, že se hodně zlobíš, protože Ti nejde sestavit vláčkodráha, ale když s ní házíš, mohla by se rozbít. Zkus říct, mami, prosím, pomoz mi“. Pokud o pomoc nestojí a „jen“ se zlobí, nabídneme přijatelnější variantu, jak vyjádřit zklamání nebo zlost („Honzíku, když máš zlost, že Ti nejde stavění, nekopej do kostek, mohly by se poničit. Raději třeba hodně zadupej nebo zabouchej ručičkama do polštáře.“). To znamená, že pomáháme dítěti rozlišit, jaký projev i negativních emocí je přijatelný a možný (pouhé „nedělej to“, „to je ošklivé chování“ nic neřeší a nedává možnosti, jak třeba zlost vyjádřit). Nastavujeme hranice, co konkrétně už dítě nesmí nebo spíše na nich trváme, nastavovat je třeba už dříve.
Nejdůležitější je, aby výchova rodičů byla jednotná, ideálně i dalších členů, s nimiž tráví dítě volný čas. Domluvte se na postupu, jak budete v takových situacích reagovat. Pokud dítě vycítí výchovnou nesladěnost rodičů nebo nedůslednost, získá postupně tendenci těchto „slabých míst“ využívat. Je nezbytné na nastavených hranicích trvat. Možná vás syn také „testuje“, co všechno vydržíte, zda jsou hranice opravdu pevné nebo si něco může „vykřičet“.
Také se pokuste zamyslet, jak vnímáte nyní celkovou atmosféru ve vaší rodině, ve vztahu s partnerem. Zda neřešíte jiné problémy, které dítě může vnímat a reagovat zvýšenou dráždivostí. Na odlišení, zda se jedná „pouze“ o přirozenou vývojovou krizi, chybí hodně doplňujících informací. Bylo by třeba popřemýšlet o tom, v jakých situacích silný výbuch vzniká, co bývá spouštěčem (co přesně nepovolíte..) apod. V případě trvání nejistoty můžete navštívit dětského psychologa, který může zvážit i doporučení neurologického vyšetření.
Přesto vám přeji mnoho vnitřních sil, které vám pomohou radovat se ze synova růstu.
Přidat komentář