DOTAZ
Mám prosím dotaz ohledně syna -3,5roků. Jsem s ním a 8měs.mimčem na MD. Má tvrdohlavou a temperamentní povahu, která se vystupňovala („raplí“,nepoužívá mozek) a občas mi teď připadne jeho chování hyperaktivní (s tím rozdílem, že na jednu věc -která ho zaujme, se soustředit dokáže). Má přehnané a plačtivé reakce – na věc ,kterou nechce udělat. Byť je to malichernost. Jak máme na tyto výstupy nejlépe reagovat?Nechápu-může to mít souvislost s jeho povahou? Fyzicky ho netrestáme-jen vyjímečně a po upozornění. Navíc uplatňujeme schovývavou výchovu (protože jinak bych musela na něj pořád křičet) a tak raději vysvětluji. Připadá mi jeho chování pubertální-je to možné v tomto věku? Dále se nesnaží učit nové věci. od září má jít do školky a nemůžu ho přimět,aby se sám oblékal. Po jeho 15ti min.vzdorování, „vyměknu “ a obleču ho. Nevím, ale dělám-li dobře. Děkuji mnohokrát za radu.
ODPOVĚĎ
Dobrý den,
je realitou, že každý rodič prožívá při výchově svých dětí období, která jsou velmi náročná. Ať po stránce emoční (tedy jak určité problémy prožíváme, vnitřně zpracujeme..), tak ve smyslu vnějších reakcí (jak na situaci navenek reagujeme). Je normální, že někdy pociťujeme nejistotu a hledáme odpověď pro obtížně vysvětlitelné chování svých dětí.
Nejprve to, co zodpovědět touto formou nemohu – zda určité projevy Vašeho synka souvisí s jeho povahou. Na to lze odpovědět pouze po cíleném psychologickém vyšetření. Taktéž odborný termín „hyperaktivní) je často nadužíván pro popis např. temperamentnějších dětí.
Nicméně projevy, které popisujete spíše odpovídají vývojově podmíněnému období vzdoru. Nevyhne se mu žádné dítě, jen jeho podoba je velmi individuálně odlišná v závislosti na osobnosti a temperamentu dítěte. Posilovat nebo zeslabovat mohou vzdor také reakce nejbližšího okolí, nejčastěji tedy rodičů..Váš syn je ještě velmi malý a má „nárok“ zareagovat impulzivně či nezrale. Centrální nervová soustava se v tomto období stále vyvíjí a často se prostě jedná o emocionální nezralost, kdy některé situace kladou zvýšené nároky na dítě (organizovanost, zodpovědnost…). Zlost, plačtivá reakce či křik jsou jednou z nejčastějších reakcí na takové situace. Dítě se v tomto období zvýšeně sebeprosazuje, objevuje se častý negativismus (ne, nechci) jako forma projevení se, sebeprosazení. Dítě se teprve začíná orientovat v sociálních normách a jeho emocionalita ho ještě často „ovládne“. Dítě se také vymezuje vůči svému okolí, jen způsob, kterým tak činí, se postupem času bude zjemňovat (aby mohl opět zesílit v období puberty..). Dítě už začíná prožívat i pocit viny, je třeba se vyhnout příliš přísné a autoritativní výchově, která by mohla vést k útlumu dětské aktivity. Na druhé straně je třeba některé hranice jasně nastavit – především zcela zásadní věci jako např. nepřípustnost fyzického ubližování dětem, rodičům…Naše požadavky na dítě musí být jednoduché, srozumitelné a v klíčových bodech stále stejné (např.před snídaní je třeba se převléknout). Důslednost a trpělivost jsou v tomto období klíčové. Už známý psycholog dr. Matějček poukazoval na to, že velkým rodičovským uměním je konfliktům s dítětem předcházet. To znamená, snažíme se dítě motivovat – např. neptáme se dítěte, zda chce odejít ven, ale „vezmeš si s sebou balón nebo autíčko?“..Vzdor v tomto věku nemá smysl trestat, už vůbec ne fyzickými tresty. Trestali bychom tak dítě za něco, co často není z nezralosti schopno ovládnout. Po „výbuchu“ si o situaci snažíme promluvit, vždy se usmířit, netrestat dítě ztrátou naší pozornosti, odmítáním komunikace.
Je dobré, že se snažíte trénovat sebeobsluhu. Tyto základní dovednosti také posilují sebevědomí dítěte, které bude v kolektivu dětí potřebovat. Je třeba postupovat po jednotlivých krocích, když dítě určitou část např. oblékání zvládne, přidáváme další. Upozorňujeme ho dopředu, že budeme někam odcházet. Pokud dítě zjistí, že ho nakonec stejně oblékneme, nemá motivaci udělat to příště jinak. Vyzdvihneme, co už se mu povedlo „jako velkému“. Pokud se jako „větší“ dítě chová, může mít také některé výhody…
Úplně závěrem není možné přejít Vaši rodinnou situaci. Syn má malou sestřičku, což je v tomto věku také nelehké. Děti sourozence většinou velmi rády přijmou, ale ještě se špatně vyrovnávají se ztrátou svého výsadního postavení, pozornosti. Cítí-li se odstrčeny, mohou mít tendenci chovat se znovu jako malé, nechtějí se učit nové věci. Pozornost je třeba synovi dopřát, pokud možno pobýt aspoň chvilku denně jen s ním, být „jen pro něj“. Když bude mít chuť, zapojovat ho do her se sestřičkou. Zdůrazňovat mu, jak je pro vás důležitý, jak ho máte rádi….
Přeji Vám, abyste našli opět radost z rodičovství a energii k překonávání náročnějších dnů..
Přidat komentář