Jaká je žena dokonale slaďující všechny své životní role? Společnost (ale bohužel často i ženy samy) diktuje: stoprocentní matka, skvělá hospodyně a hostitelka, neméně báječná manželka a milenka svého partnera a v neposlední řadě profesně úspěšná. Je to ale realita pro většinu žen? Jsou tyto nároky (druhých či sebe samé) trvale splnitelné bez dopadu na psychické a fyzické zdraví? Nebo existuje ještě jiná cesta?
Touha ženy naplňovat dokonale všechna očekávání a zmíněné nároky je pochopitelná. Alespoň z celospolečenského úhlu pohledu. Zrcadlí jen rozpoložení společnosti – oceňován je výkon. Pocit dokonalosti závislý na vnější odměně a ocenění je falešný. V praxi se setkáváme s faktem, že pod takovýmto tlakem žije mnoho žen. Některé na to doplácí svým zdravím, jiné vnitřní nespokojeností nebo obtížemi v mezilidských vztazích.
Hledání vnitřního souladu se sebou
Jak tedy nalézt „opravdovou“ dokonalost ve slaďování svých osobních, pracovních a životních rolích? Skutečná dokonalost spočívá v životě prožívaném v souladu se sebou, se svými vlastními vnitřními hodnotami. Ne tedy hodnotami a měřítky rodičů, přátel, kolegů nebo společenských trendů. Co to v praxi znamená? Dlouhou cestu k vnitřní svobodě. Pozorné prozkoumání svých skutečných potřeb a přání, zapomenutých snů. Dalším krokem je rozhodnutí se realizovat ty skutečně důležité ve svém životě. To za nás nikdo udělat nemůže. Mediální obrazy nabízejí vlastně stále stereotypní představy o fungování žen ve společnosti. Mnohé výzkumy ukazují, že genderová rovnost ještě v naší společnosti nezakořenila tak, jak by ženy zasluhovaly. V těchto výzkumech se ukazuje, že velká část mužů si přeje, aby se jejich žena starala pouze nebo převážně o domácnost a děti a pracovní či jiné společenské uplatnění přenechala muži. Ženy naopak ve valné většině touží slaďovat své rodinné i pracovní radosti a povinnosti. V takovémto rozpoložení se jistě složitě hledají kompromisy, ale mnohé rodiny svým každodenním životem ukazují, že to lze. Dobrá vůle musí být na obou „stranách“. Některé ženy jinak v pozdějším věku zjišťují nebo si připouští, že jako jediné v rodině, o kterou vzorně pečovaly, přestaly uskutečňovat své ostatní životní potřeby.
Povolání – rodič
Aby nedošlo k mylnému pochopení – péče o malé děti, především do věku 3 let, je celospolečensky i v individuálním vývoji jednotlivce naprosto nezastupitelná a významně určující další směrování. Je plnohodnotným zaměstnáním, a tak je třeba na něj nahlížet. Vyžaduje osobnostní zralost a rodičovskou kvalifikaci (byť je z velké míry součástí naší intuitivní výbavy a výbavy získané vlastním prožitým dětstvím), která se ale s růstem dětí a hlavně zkušeností zvyšuje. Potřebuje náš čas, který na rozdíl od jiné profese není nijak časově ohraničen, psychickou a emoční odolnost. A mohli bychom dlouze pokračovat. Že není tento významný životní úkol příliš společensky oceňován? Navenek to tak může jistě působit. Nejedna žena se proto po netaktně položené otázce „A co ještě děláš jiného nebo Ty jsi jen doma s dětmi?“ může cítit frustrovaná. Mizivé finanční ocenění, pomyslný pokles společenské prestiže a pocit intelektové nevytíženosti, zejména u žen s náročnější profesí v minulosti, vede k poklesu sebevědomí. Nelehké je to ale také pro ženy při mateřství pracující, které často čelí obviněním, jak „tou prací musí rodina trpět“.
Každá cesta je možná
A jsme zpátky u vnitřního sebehodnocení, potřeb a priorit. Můžeme se společně podívat na příběhy dvou ženy, jejichž osobní údaje jsou pozměněny. Eva má se svým mužem dvě holčičky ve věku 2 a 4 roky. Je plně na rodičovské dovolené, další práci nevykonává, přestože by se jim dle ní peníze navíc do rodinného rozpočtu hodily. Ve volných chvilkách se zdokonaluje v německém jazyce a práci s počítačem. Až budou starší holčičce 4 roky, chystá se na poloviční úvazek, má přislíben úklid firmy. Její původní kvalifikace je vyšší, ale snad se k ní jednou vrátí, až budou děti ve škole. Teď nechce být zatěžována jinými starostmi, je takto se svým rozhodnutím spokojena.
Klára, jež se svým mužem pečuje o své dva kluky ve věku 1,5 a 4 roky, to cítí jinak. Na děti se těšila, obě se narodily ve fungujícím vztahu. Klára však pracovala ve společensky oceňované a kreativní profesi, s vysokou mírou kontaktů s lidmi. Přechod do domácího prostředí a určitá míra společenské izolace a ztráta kontaktu s profesí ji po čase začaly zatěžovat. Vrátila se proto na částečný úvazek do práce. Její nepřítomnost částečně nahradila babička, zčásti manžel. Stejně to proběhlo po narození staršího syna. Klára dnes hodnotí své rozhodnutí velmi pozitivně, cítí vyvážení obou svých potřeb, samozřejmě díky podpoře širšího rodinného zázemí.
Život ve vnitřním konfliktu
Dovolím si představit ještě třetí ženu. Jmenuje se Lucie, má společně se svým manželem dvouletou dcerku. Své holčičce se maximálně věnuje, manžel hodně pracuje a ona se cítí dle vlastních slov trochu osamoceně, chybí jí profesní seberealizace. Dlouho studovala, nyní nemá žádný kontakt s kolegy z profese a má dojem, že ztrácí nabyté dovednosti. Ráda by pracovala z domova nebo na externí úvazek. Nemá však zatím podporu rodiny a především dostatečně pevné rozhodnutí. Před pár měsíci ji začaly trápit také tenzní bolesti hlavy, lékařské nálezy však onemocnění vyloučily.
Obě první ženy jsou „dokonale slaďujícími“ ženami. Dokonalými jsou proto, že alespoň nyní žijí v maximálním souladu se svým nitrem, bez ohledu na vnější kritiky či „módní trendy“ v mateřství. Obě milují svoji rodinu, a zároveň mají odlišný vztah ke svému profesnímu uplatnění.
Nejvíce „práce“ na vlastních vnitřních potřebách čeká ženu poslední. Lucie čelí dlouhodobému vnitřnímu tlaku, rozporu dvou motivů. K příběhu Lucie se vrátíme ještě později v zamyšlení se nad psychosomatickými souvislostmi.
Uskutečnění svých potřeb v reálném životě
První rovinou na cestě ženy k dokonalému slaďování všech rolí je tedy otevření a upřímné rozkrytí svých potřeb. Ženu čeká zodpovězení řady otázek. Umožňuje mi to současná životní situace? Jaké jsou aktuální potřeby dětí? Mám podporu rodiny? Jak si k ní otevřít cestu?
Druhou rovinou je hledání způsobů, jak je uskutečnit. Tedy ne vyjmenovávání důvodů, „proč to nejde“. Pokud především slaďování pracovní a rodičovské role neprobíhá plynule, potřebuje i partner, případně širší rodina ženy více času k pochopení jejích potřeb. Pomůže otevřená a upřímná komunikace.
Popustíme-li uzdu naší fantazii, můžeme vidět proces slaďování jako mořskou vlnu. Stále se proměňující, přelévající svoji energii z jednoho místa na druhé. Jednou je její síla větší na jednom konci, potom na druhém. A přesto tím neztrácí nic na své osobité přitažlivosti.
Foto: J. Grosman
Přidat komentář